Vážná nemoc?

29. srpna 2012 v 22:24 | R. |  Ostatní povídky
Již podruhé za totéž ráno se mi udělalo slabo. První záchvěv byl spojen s nepříjemnou pachutí v ústech vyvolanou šťávami žaludku. Tentokrát se mi z čista jasna zatmělo před očima a ztratila jsem rovnováhu. Pokusila jsem se zachytit kuchyňské linky. Bohužel, bylo to marné. Kolena se mi podlomila a s ránou o dřevěnou desku jsem se svalila k zemi.
V jiné situaci bych děkovala pánu bohu, že v bytě byl se mnou můj přítel Radim, jenže toto bylo něco úplně jiného. Chtěla bych vám to vysvětlit na pravou míru a zároveň nevyvolat pohoršení ve vašich očích, jestli to je možné. S Radimem jsme se poznali na třídním srazu, nikoli však jako odrostlí studenti stejného ročníku. Doprovázel tenkrát svou ženu, se kterou jsme navštěvovaly tutéž školu, dokonce i ročník. Ihned mi padl do oka. Byl to ten starší muž v obleku působící jako dokonalá partie. Slušný, reprezentativní a hlavně finančně zajištěný. Proto vám nemusím asi vysvětlovat, že když jsme se pak náhodou potkali v supermarketu mezi jogurty, neváhala jsem a oslovila ho. Párkrát jsme si spolu vyšli a dnes jsou z nás oficiální partneři. Před úřady je sice stále ženatý, ale skoro rok bydlíme společně.

Ani jsem pořádně neotevřela oči a Radim mě v náručí nesl k jeho stříbrnému Superbu. "Co to děláš?" vyhrkla jsem ze sebe. "Vezu tě do nemocnice, zlato" řekl klidným hlasem, jako by se nic nedělo. Povzdychla jsem. Posadil mě opatrně na sedačku spolujezdce a připoutal bezpečnostními pásy. Odhrnula jsem si vlasy z očí a zděsila se. Na špičkách prstů se objevila tmavě červená tekutina. Krev. "Neboj se, za chvíli budeme tam a oni se o tebe postarají" pousmál se a položil mi ruku na koleno, než nastartoval vůz. Očima jsem nervózně těkala kolem. Jak se jen z téhle situace dostat?

Srdce mi bušilo jedouc závod, ale ten jel Radim městem. Každou chvíli jsem slyšela jeho nervózní monotónní tlukot nehty na palubní desku. Myslím, že to bylo přesně 5 červených na semaforu a jedna nezkušená řidička autoškoly. Snad jednou vydal i zvuk podobný vrčení psa, jenž si brání svou misku, či získanou kost. "Mě vážně nic není." Naklonila jsem hlavu na stranu, abych se usmála, ale ihned jsem pochopila, že vzhledem k ráně nad čelem to nebyl rozumný nápad a zakvílela jako malé štěně.

Po deseti minutách jízdy zaparkoval firemní vůz mého přítele přímo před vchodem do budovy nemocnice. Všichni kolem vyděšeně koukali a čekali, co to je za naléhavý případ a koho minuty jsou již sečteny. Hned potom, co jsem se z předního sedadla auta vydrápala na nohy, byla vidět ztráta zájmu kolemjdoucích lidí. Radim ihned přispěchal, aby mě podepřel. Znovu jsem se snažila vysvětlit mu, že zde jsme opravdu zbytečně. "Jsem v pořádku. To na hlavě je jen škrábnutí. Věř mi". Jenže má slova přišla vniveč. Snažila jsem se vzpínat. Bylo to marné. Dokola jsem si v hlavě přemítala, co se asi bude dít. Ztěžka jsem se nervozitou nadechovala a čekala jen to nejhorší.

Doktor mi vatičkou vyčistil ránu a prý jen pro jistotu zapsal na pokoj, kde mi napíchli kapačky, než zjistí příčinu mého kolapsu. Studem jsem zajela hlouběji pod peřinu a čekala co se bude dít dál. Můj, až příliš ustrachovaný přítel přiběhl k lůžku, aby zjistil, zda ještě dýchám a zkontroloval pravidelný tep. Otočila jsem oči v sloup a zhluboka jsem natáhla vzduch. "Musím ti něco říct." Jen marně jsem se vyhýbala jeho zeleným očím. "Copak?" Hřejivá dlaň našla tu mou a já se odhodlala pokračovat. "Nejsem nemocná, jsem těhotná." Věta, které jsem se tolik obávala zazněla. Čekala jsem napjatá na reakci. "Tak… Já budu táta?" vyhrkl a všimla jsem si slz v jeho očích. Teď už jsem věděla, že můj strach byl zbytečný...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama